Cizincem ve vlastní zemi

Nedávno jsem byla v Brně a zastavila se na benzínce. Chtěla jsem si dát kafe a vyluxovat auto. Měla jsem ve městě domluvenou schůzku, ale jak je u mne zvykem, dojela jsem se značným předstihem, proto jsem si po cestě dala pauzu. A proč to všechno vlastně píši? Na oné benzince mně zatrnulo. Bylo tam takové malé bistro a venku stůl, u kterého seděli samí tmaví muži. Když jsem kolem nich prošla, tak na mne zírali, jakobych spadla z jiné planety. Necítila jsem se vůbec dobře. Hned mně naskočily podobné situace z Tunisu či Turecka. Oni muži pocházeli určitě z některé z těchto destinací. Snad jen kromě částečně české obsluhy nebyl v tom okamžiku Čech či Moravák široko daleko nikde. Zatrnulo mně a sama sebe jsem se v duchu ptala, jak bude naše země vypadat za dvacet, třicet, čtyřicet let? Podobně sedících mužů bude určitě po celé republice jako máku, protože na rozdíl od našich rodin, v nichž je průměr necelé dvě děti, se jich u našich nových spoluobčanů rodí klidně osm a více. Jen aby nezasedli také v parlamentu a nezačali schvalovat zákony své kultury, která je tak odlišná od té naší... Staneme se pak cizinci ve své vlastní zemi?