Cesty do Prahy

Omlouvám se všem čtenářům, kteří na mé stránky v posledních dnech "najížděli" a nenacházeli žádné nové zprávy. Je pravda, že jsem už dříve upozorňovala, že nejsem žádný zpravodajský server a něco sem vždy napíšu jen když přijde nějaký impuls. Moje odmlčení bylo ale tentokrát přece jen docela dost dlouhé, proto ta omluva...

Jak už jsem se zmiňovala, díky své nové práci jezdím v poslední době docela často do Prahy. Nejdřív jsem dávala přednost autobusové přepravě, ale nakonec mne okolnosti přinutily, že jsem absolvovala pár jízd také vlakem. Záhy jsem zjistila, že si musím pořídit zákaznický průkaz, protože jsou pak jízdenky o hodně levnější. Když jsem za tuto vymoženost zaplatila skoro tisícovku, tak se mně protočily panenky. Přece jen jsem byla zvyklá jezdit dobrých dvacet let na režijku zadarmo. V té době jsme po kolejích dojeli několikrát na Sicílii, Corfu, Sardínii a vlastně máme celou Itálii proježděnou křížem krážem. Ty časy jsou ale už pryč. Teď musím za všechno  těžce platit. Bylo mně proto jasný, že pokud bude frekvence mých jízd směrem do Prahy častá, tak se tato investice vyplatí.

Jak jsem dřív nechápala, když mně někdo tvrdil, že dává před autobusem přednost vlaku, tak mu teď rozumím. Moderní soupravy EC, IC a Pendolino jsou přece jenom "iné kafe" než rozhrkaný bus. Na druhé straně musím ovšem říct, že ne každý bus je rozhrkaný. Už jsem také využila služeb žluté Student Agency a musela jsem uznat, že by takto měla vypadat silniční přeprava jednadvacátého století. Hosteska nabízela kávu, pasažéři si mohli krátit cestu koukáním na film anebo číst denní tisk, který si pak odnesli jako malý dárek. Shodou okolností jsem se pak ve stejný den vracela domů na Slovácko autobusem ČSAD Hodonín a to byla docela hrůza. Ta stará rachotina se po rozbité dálnici tak klepala, že jsem si občas myslela, že se musí rozsypat. Díky otřesům jsem ale měla docela dobře promasírované celé tělo. Nakonec ale autobus vydržel pohromadě a do Hodonína jsme dojeli dokonce  včas. Potom jsem ovšem musela sprintovat na vlakové nádraží, abych stihla spoj do Veselí nad Moravou. Dnes mne bus stejné společnosti dopravil do cíle bez dalšího přestupování. Nebyl tak rozhrkaný a přes krutý mráz ho pan řidič skvěle vytopil, takže si nikdo nemohl naříkat.

Byť se někomu může zdát, že neobjevuji nic geniálního, pro mne jsou to všechno nové zkušenosti, protože jsem poslední roky jezdila po okrese Hodonín a Uherské Hradiště výhradně autem. Výjimečně jsem na čtyřech kolech vyrazila do Brna či Zlína. Hromadným prostředkům jsem prostě odvykla a teď začínám znovu objevovat jejich kouzlo, kdy se člověk může za jízdy třeba vyspat, něco si přečíst anebo dokonce na noťasu napsat. To prostě za volantem nejde. Tam stačí mikrospánek či chvilka jiné nepozornosti a další neštěstí je na světě...

Nové zkušenosti ovšem zdaleka nesbírám jen při přepravě. Největší zkušenosti do sebe nasávám při nejrůznějších školeních a potom také večer, kdy je čas pokecat s kolegy. Je tam spousta profíků ve svém oboru, a tak mně stačí, když je mohu "jen" poslouchat. Napříč republikou od Mostu přes Pardubice, Přerov až po Hodonín se totiž sešla skvělá parta lidí. Všichni toho máme docela dost za sebou, a tak občas naše povídání nemá konce. Je to prostě super. Moc si těch chvil vážím, protože jakmile se rozjedou weby a týdeníky, tak už asi na nějaké povídání nebude čas. Pak už budeme jen vzpomínat, jak jsme se připravovali na svou novou práci.

Všem přeji krásný víkend a na pracovišti pak kolegy, s nimiž si máte co říct, vzájemně se tolerujete, nic si nezávidíte a hlavně jste jeden tým, který dokáže společně makat na dobré věci. A je úplně jedno, kde, kdo dělá....

Lenka