Blog...

Když jsem před třinácti měsíci napsala svůj první příspěvek na tento blog, tak mne ani ve snu nenapadlo, že tyto stránky zažijí takový raketový vzestup v návštěvnosti. Dovedla bych ještě pochopit, že lidé "chodí" tam, kde ve fotogaleriích naleznou své známé, příbuzné nebo dokonce sebe. To na tomto webu ale není možné, protože má omezenou kapacitu. Pokud bych tam chtěla sázet nekonečné množství fotek, jak jsem si původně představovala, musela bych neustále něco mazat, což se mně nezdá zrovna nejlepší nápad. Občas to dělám, ale skutečně jen sporadicky, když už není vyhnutí.

Začala jsem si ale na blog psát zážitky z práce i osobního života a taky svým způsobem občas komentáře určitých konkrétních událostí ve společnosti, které mne vyburcovaly, abych něco napsala. Pokud nic nazažiju nebo mě nic nezvedne ze židle, tak jednoduše nic nepíšu. Občas nic nepíšu také tehdy, když jednoduše nestíhám v práci a dalších aktivitách, kterých mám docela dost.

A proč to teď tak sáhodlouze vše vysvětluji? Z jednoduchého důvodu... V posledních době se mě několikrát stalo, že jsem někde v terénu potkala pravidelné čtenáře tohoto blogu. Jeden pán mně například v Radějově na hodech vyčítal, že už jsem dlouho nic nenapsala. Další mne mailem zase upozorňoval, kolik se toho zajímavého děje v Blatnici a proč jsem jako nebyla na vystoupení pěveckých sborů, když kolega Radek Bartoníček celou dobu seděl v první řadě. Onen mail pak ještě připomínal několik dalších věci, o nichž bych měla napsat.

Jedno je jisté. Všem, kdo si na mé stránky znovu a znovu najíždějí a zajímá je, cože veselého nebo drsného jsem zažila, děkuji. Velký dík patří i těm, kdo mne upozorní na něco, o čem bych mohla napsat. Psát o tom ale budu většinou spíše do novin. Toto není zpravodajský web, proto všechny čtenáře prosím o pochopení. Jak už jsem napsala před více než rokem, tady si píšu, jak chci, nedodržuji nějaké novinářské zásady a spíš jen házím na plochu myšlenky, které mně tečou mozkem... A představte si, že mně už jednou jeden chlápek přikazoval, že musím jeden článek smazat nebo se mnou pěkně zatočí... Nesmazala jsem ho, protože jsem v něm nikoho neurážela, tak si snad můžu psát, co chci... Vždyť je svoboda a demokracie ne? Normálně jsem si připadala jako za komunistů, kdy tady vládla mocnou rukou jedna strana...  Ty doby jsou ale snad už ale dávno pryč ne??? Právě zítra si to připomínáme... Hodně často jsem nad tím přemýšlela. Když někdo kolem mne nadává, jaká je doba, tak jen říkám, že pokud by tu stále vládli komunisté, tak jsem novinářkou nikdy nebyla. Hnila bych někde v účtárně a zabíjela den za dnem. Nemohla bych dělat práci, kterou tak miluji, která je šíleně náročná, ale přitom krásná...To jsem ale krapet odbočila.

Takže hlavní cíl mého dnešního psaní je skutečnost, abych upozornila, že toto není zpravodajský blog, ale spíš jen takový zážitkový... Moc děkuji všem, kdo to přelouskali až sem a pochopili můj záměr. A ještě něco málo ze statistiky: Nejvíce návštěvníků sem stále přichází z České republiky. Hned v závěsu jsou ale z USA a v posledních týdnech se dotahuje také Kanada. Pravidelně sem zabrousí také někdo ze Švédska a Německa. Tak vám všem děkuji za přízeň a nezlobte se na mne, když budu ve stavu, že nebudu příliš často aktualizovat, protože mne prostě zrovna nic až tak zajímavého nepotkalo...

Všechny zdravím a přeji vám krásné dny, i když venku to třeba zrovna žádná sláva není Lenka