Bez peněz, ale v nové práci!!!!

Dlouho jsem zvažovala, jestli napsat, co poslední měsíce prožívám. Cítím, že právě nastal ten správný čas. Pozorní čtenáři týdeníku NAŠE Slovácko museli zaregistrovat, že se něco v posledních měsících děje. V posledních dvou týdnech si toho už ale museli všimnout i ti doposud slepí... Nevím, jestli ty noviny vyjdou ještě příští týden. Vím ale, že už jsem nedostala výplatu za říjen ani listopad a zřejmě ty peníze už nikdy neuvidím. Měli jsme jei dostat dnes, ale zase jsme se od majitele dozvěděli, že až zítra ráno... Pokud nám ty dvě výplaty zítra ráno dá, tak se mu tady hluboce omluvím... Bohužel to ale asi nebude pravda...

Už před létem jsem čichala, že naše noviny padají někam ke dnu... To byl také důvod, proč jsem se počátkem září začala rozhlížet po novém zaměstnání. Napsala jsem do PPF média a ono to vyšlo! Od prvního prosince pracuji v kroměřížské redakci týdeníku Naše adresa, který se bude vydávat také na Hodonínsku. Momentálně ale zatím sbírám zkušenosti v Kroměříži a koukám, jaký tam mají styl práce. Ono je to totiž krapet jiné než ostatní redakce. Redaktoři sedí v kavárně, kam normálně přicházejí hosté. V té kavárně pracují a také tam pořádají hromadu různých doprovodných programů.

Pro mne je to všechno velké dobrodružství. V Kroměříži jsem byla například poprvé v životě v den, kdy jsem nastoupila do práce... A hned jsem tam měla hledat nějaké konkrétní lidi a dělat reportáže. Naštěstí mě tamní kolegové skvěle přijali a dohodli jsme se na tom, že budu dělat především storky a rozhovory. Těžko tam za čtyři týdny proniknu do komunální politiky a nějakých kauz. Mně to vyhovuje, protože jsem ráda s lidmi a poznávám jejich osudy... Tak už jsem tam například psala velký materiál o P. Františku Adamcovi, kterému komunisté přesně před šedesáti roky zakázali až do konce života vstup do Kroměříže, kde tehdy učil v arcibiskupském gymnáziu. Samozřejmě, že také putoval do těch "bezvadných" komunistických kriminálů, o nichž komouši dnes tvrdí, že nebyly, že to není pravda... A tak je mně jasný, že musím hodně rychle mluvit s lidmi, kteří si tím rudým peklem prošli a psát o tom znovu a znovu, aby lidé nezapomněli, co se tady dělo... No a život tomu chtěl, že se P. Adamec na "stará" kolena do Kroměříže vrátil. Přešel tam na doporučení pana arcibiskupa letos v létě z Vacenovic, kde věrně sloužil svým farníkům čtyřiatřicet let. Rozhodně nesedí v nějakém domově důchodců. Žije a slouží věřícím v nemocnici milosrdných sester. Každé ráno tam má mši svatou, ale také zpovídá pacienty, uděluje svátosti pomázání nemocných a hlavně všude kolem sebe šíří dobrou náladu.

Další příběh mne dovedl do Třebětic u Holešova, kde jsem navštívila rodinu s devíti dětmi S rodiči jsem si povídala, jak u nich vypadají Vánoce a příprava na ně. Byla to zase jedna z těch silných reportáží, na které se nezapomíná... Z těch lidí padaly úžasné věci... Třeba to, jak si vzali do pěstounské péče chlapečka v okamžiku, kdy už měli doma svých sedm dětí. O pár let později se jim narodil devátý synek. A právě ve chvíli, kdy s ním byla ona paní těhotná, onemocněla sestra manžela, která se do té doby starala o čtyřiasedmdesátiletou maminkou nemocnou Alzheimerovou chorobou v pokročilém stadiu. Tato rodina si babičku vzala k sobě a rok se o ni starali... Na Štědrý den nezapomínají na přestárlé a osamocené lidi v obci, které chodí navštívit. Prostě mně lezly oči z důlků, co jsou ti lidé ochotní udělat pro druhé. Také mají služby v kostele jako kostelníci a úklidová četa...

Dále jsem ve své nové práci jela poprvé  v životě do Holešova. Ve městě jsem musela najít čistírnu, která se prý má rušit. Podařilo se mně zaparkovat a docela bez problémů jsem našla i čistírnu. Opět mne tam čekala úžasná paní, která v té čistírně dělá přes čtyřicet let a teď po ní živnost přebírá syn. Taky to byla síla.

Další zajímavý příběh mne čekal na Hostýnku, kde jsem si povídala s jednou prodavačkou z dřevěných budek stojících u schodů do baziliky, kde jsou k dostání svaté obrázky, kříže, růžence, ale třeba také limonáda a pivo. Prodávávali tam už její rodiče i prarodiče. Móc zajímavé setkání to bylo... Pak jsem viděla, že nějací dělníci něco dělají na bazilice, tak jsem zašla za duchovním správcem tohoto poutního místa a mám zajímavé zpravodajství o odvlhčení kostela a duchovním programu v závěru roku.

Zítra zase vyrážím do Morkovic za nějakým osmaosmdesátiletým pamětníkem,  který mně bude vyprávět, jaké byly Vánoce jeho dětství tam u nich. No a v sobotu zamířím za jedním kamnářem do Koryčan. Začalo nám pořádně mrznout, tak to bude určitě lidi zajímat. Každý takový výlet je pro mne pořádným dobrodružstvím. Dvanáct let jsem hledala zajímavé lidi jen tady na Slovácku a teď na pár týdnů rozpínám křídla jinde a je tam taky hromada zajímavých lidí!!!

Jedno je jisté. O Vánocích budu sice plná zážitků, ale peněženku budu mít kvůli dvěma nevyplaceným výplatám prázdnou. Hřeje mne ale pocit, že v lednu už zase na účet nějaké prachy připlují a zase budu mít z čeho platit tolik "oblíbené" složenky.

Stále je mně ale smutno z toho, že tak bezvadné noviny, jako bylo NAŠE Slovácko, musí skončit. Byly jsme takové pozitivní noviny, kde jsme zdaleka nepsali jen o hrůzách, které se na nás valí ze všech stran. Pokud to jen šlo, snažili jsme se vyzdvihovat především dobré věci, které lidé kolem nás dělají. Někdy jsem se samozřejmě nevyhnuli ani těm hrůzám. Takový je prostě život, který přináší radosti i smutek. Navíc jsme byli v redakci super parta. Už teď je mně po všech smutno. Život jde ale dál, a tak koukám dopředu a s napětím očekávám, co mne čeká.

Všem přeji, abyste měli zač nakoupit dárky i jídlo, protože to v dnešní době krize není vůbec tak jednoduché. Hlavně ale všem přeji, abyste měli teď na konci adventu i o Vánocích v srdci pokoj, klid a radost, kterou nelze koupit za žádný peníze. Stačí k tomu třeba jen skutečnost, že budete s někým, koho máte rádi, kdo je na vás hodný.

Lenka