Antonínek na Aktuálně

Tak mám docela radost, že ta moje včerejší námaha nebyla zbytečná. Fotoreportáž z pouti zveřejnil i zpravodajský server Aktuálně.  Více zde: https://aktualne.centrum.cz/domaci/regiony/jihomoravsky/fotogalerie/2011/08/29/dekovna-pout-ke-kapli-na-blatnicke-hore/

Dnes se mně dopoledne podařilo taky konečně přepsat celé kázání olomouckého arcibiskup Jana Graubnera, tak ho sem dávám.

Přepis kázání olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera při Děkovné mši na Antonínku (neděle 28. srpna 2011)

Přicházíme radostně děkovat za úrodu a dnes můžeme děkovat i za tak krásný den. Přitom slyšíme z Písma svatého dnes texty vybrané pro dnešní neděli, takové trošku nepříjemné. Už s tím prorokem Jeremiášem, jak to bylo… On neměl lehkou úlohu. Povolání za proroka znamenalo: „Běž a Božím jménem mluv!“ A to bylo v době, kdy neměl hlásat zrovna to, co lidé rádi slyší. Bylo to v době, kdy se měli dobře a příliš se na to soustředili, že se mají dobře. Zapomněli na to, z čeho to dobro vyrůstá a přišli o to. Celému národu hrozí zajetí, těžké sužování celého národa a Jeremiáš je poslaný, aby varoval. Obraťte se, jinak bude zle. Řečeno jednou větou. Ale lidé ho odmítali a jemu už to lezlo krkem. Už to nemohl snášet. Už si řekl: „Hospodine, už budu mlčet.“ Ale pak ten oheň pálil vnitru a nemohl, musel to říct.

Máme zač děkovat

A tak se mně zdá, že i to jeho poselství zní pro dnešní den dosti významně. Dnes, kdy děkujeme Bohu, máme se dobře a máme zač děkovat, i když  my jsme zvyklí pořád kritizovat a pořád být nespokojení, ale to už patří k našemu folkloru – ne tak hezkému jako ty kroje. Když se člověk může podívat trošku do jiných zemí, tak vidí, že my máme opravdu za co děkovat.

Setkání v Madridu

Před týdnem jsem byl s naší mládeží v Madridu na krásném setkání mládeže se Svatým Otcem. Bylo tam přes dva miliony mladých lidí a bylo to opravdu krásné. Užili si trošku ještě víc tepla než tady. Bylo tam ve stínu čtyřicet stupňů. Ale když člověk viděl tu krajinu, těžko jste tam našli něco zeleného v tom jejich vedru.

Být vděčný se vyplatí

Když se člověk podívá do jiných zemí, jak se tam daří, tak si říká, že my se chceme mít ještě lépe a je to dobře, ale kéž bychom uměli být vděčni za to, jak se máme. Uměli z toho mít radost, vzdávat Bohu díky a chválit ho za to. To se člověku totiž navíc ještě vyplatí, protože ten nespokojenec, i když má všechno, má v srdci hořko. Zatímco ten, který umí děkovat a chválit, má srdce naplněné vděčností, chválou a Boží slávou.

Potřeby těla a ducha

Umíte si představit něco cennějšího a krásnějšího než mít naplněné srdce Boží slávou? No to je kus ráje, to je kus nebe. Ano, vděčnost je velice užitečná pro nás samotné. Tam se totiž ukazuje, že roste i duchovní bohatství, které dělá člověka teprve šťastným. To hmotné potřebujeme. Nejsme jenom duch. Jsme tělo a duše a to tělo potřebuje svoje. Nemůžeme umřít hlady. Aby byl ale člověk šťastný, nestačí, když jenom dostane tělo, co potřebuje. Důležité je, aby dostal i duch, co potřebuje.  

Člověk musí umět

poručit sám sobě

Někdy se stává, že je to jakoby proti sobě. Tělo chce něco a duch něco jiného. A na to jsme slyšeli odpověď v dalších čteních Písma. „Dejte přednost duchu před tělem.“ Je to důležité. Člověk si musí umět poručit, aby sám sobě vládl. Rád vzpomínám na jednu perličku, kterou jsem už mnohokrát na různých místech připomínal. Kdysi jsem přišel do farnosti, kde si děvče v pubertě stěžovalo, že farář ji nechce pustit k nějakým svátostem. Když jsem se ptal, jak to je, ukázalo se, že ona vlastně nic neplní nic z toho, co by měla. Skončilo to mou otázkou: „Tak chceš, nebo nechceš?“ A nezapomenu na ty její vykulené oči a jak říká: „Otče, a jak možu chtět, když sa ně nechce?“ Myslím si, že velice často jednáme podobně. Člověk musí sám sobě umět poručit, aby to byl člověk, který je vládcem. Člověk, který je tažen jen svými pudy, jenom tím, co se mu chce, nebo nechce, ten není svobodný. Ten je otrokem. Když takto přestane být svým vládcem a stává se jenom otrokem pudu, působí to mnohé duchovní škody, které se nakonec často promítnou i v materiální škody.

Rozpady rodin

Zmiňme jeden z velmi častých příběhů dnešní doby. Člověku se daří, všechno má, hezkou rodinu a pak se tam objeví nějaká manželská nevěrnost. Rozpadne se rodina, najde se někdo další, kdo do toho vstoupí, štěstí je pošlapané a nakonec, když vidím, jak se soudí o ten barák, který spolu vybudovali a nemůžou ho ani prodat a roky mají trápení. Co jim to štěstí pokazilo? Jen to, že nebyli vládci sami nad sebou. Nechali se něčím vláčet, přestali být svobodní. A proto nám ve druhém čtení říká svatý Pavel: „Abyste poznali, co je správné, co je Boží vůle, neřiďte se tím, k čemu vás táhne svět, ale k čemu vás táhne duch.“

Co je láska

A když se upíráte k Božímu Duchu, víte spolehlivě jedno, že je Bůh dobro, že je Bůh pravda, že je Bůh láska, a když se otevřu Bohu, znamená to, že musím být v pravdě. My máme někdy pokušení něco si namlouvat, a tak to různě kroutit. Postavím-li se ale před Boha, je třeba se postavit před pravdu. Tak, jak bych ji nejen já rád viděl, ale jaká je. Člověk se musí postavit před Boha, aby poznal, co je láska. Dnes si mnoho lidí lásku plete jenom s pocitem, nebo dokonce se sexem, nebo se sebeláskou. Ale láska hledá dobro druhého. Láska to není jenom cit, ale to je i vůle. Člověk, který si umí poručit a chce dobro druhého věrně a vytrvale. A svatý Pavel má dobrou zkušenost a ve své Velepísni lásky nám dává nejkrásnější obraz toho, co to znamená milovat.

Nutnost odpuštění

Patří k tomu i odpouštět a znovu dávat důvěru a znovu začínat. Taková láska, která je milosrdná, dovede osvobozovat. Ale když odpustí, tak už to nesmí připomínat. Opravdu je to uzdravující síla svobodné lásky. Člověk se chce mít dobře. To je v pořádku, ale slyšeli jsme z evangelia ten rozhovor Petra s Ježíšem: „Pane, to se ti nesmí stát!“ Petr ho má rád, přeje mu dobro: „Ty mluvíš o kříži! Kdepak!“ A Ježíš to tvrdě odmítne: „Petře, ty se díváš jen na věci hmotné…“ Ježíšova láska je zrovna to, co bychom si mohli odnést z dnešní poutě.

Nesení oběti

Přišli jsme poděkovat, přinášíme Bohu dary z toho, co nám dal. Je to hezký symbol, ale máme darovat i sami sebe. A to nejtěžší na tom je zřeknout se své vlastní vůle. Když já něco chci a přitom poznám, že Bůh, který je pravda, dobro a láska, chce něco jiného. Mám-li zůstat v pravdě, lásce, že mám jednat jinak, tak je třeba přinést oběť a zřeknout se toho svého. A to mne osvobodí a otevře novému požehnání. Kéž tedy je dnes naše srdce naplněno vděčností, ale zároveň je otevřené tomu, který nám tak hojně požehnal a chce nás provázet svou milostí dál a bude s námi i kdyby se zrovna nedařilo, kdyby přišla nějaká těžkost, i když přijde problém. To je potřeba přijmout, abychom osvědčili svou věrnost milujícímu Bohu. Pak můžeme počítat s tím, že Boží sláva bude přebývat v našem srdci a při pohledu do budoucnosti, i když uvidíme všelijaké překážky a někdy nepříjemné, v nás bude opravdová naděje a těšení se na dobro, které Bůh slíbil těm, kdo zůstanou věrní. Tady nám dal už něco zakusit, ale to je pořád jenom moc málo z toho, co nám nabízí….